I Sardinky Mají Hlasovací Právo

«Dům už hoří, tak musíme udělat něco, než se ten starý dům zhroutí vlivem lidské devastace»
Philippe Descola

Krátce před začátkem žhavé diskuse o stavu klimatu naší planety v Marrákeši na COP22 se o problémech životního prostředí moderního světa hovořilo i v Praze. Šestý ročník Fotograf Festivalu byl věnován interakci pojmů “kultura” a “příroda” a seznamil veřejnost s řádou individuálních a skupinových fotografických projektů. Součástí pestrého programu byla také setkání s odborníky z oblastí vzdálených fotografie. Tak, v jedné z poboček Národního muzea v Praze byla uspořádána přednáška jednoho z nejznámějších současných antropologů, žáka Levi-Strausse, zakladatele nového směru výzkumu – srovnávací antropologie přírody, profesora Philippe Descola.

Dvouhodinovou besedu profesor začal historickou perspektivou, připomenuv hostům o tom, že poprvé interakce člověka a přírody (později – “antropizace”) byla zmíněna Alexandrem von Humboldtem, německým vědcem a cestovatelem. Ten mimochodem taky zkoumal problematiku klimatu Zemi. Mýšlenku o tom, že lidé jsou nejdůležitější vývojovou sílou na planetě podporuje řada současných vědců, například Stephen Palumbi, odborník na mořskou biologii. Vzhledem k tomu, že ekologický stav Zemi způsobuje čím dál větší obavy, není pochyb o tom, že lidské aktivity doopravdy produkují velmi významný, neřekneme-li dominantní tlak na prostředí. Výsledky toho, že malá část zemského obyvatelstva si přivlastnila Zemi na úkor ostatním živým organismům, jsou pozorovatelné skoro všude: eroze půdy, redukce biodiverzity, překyselení oceánu, znečištění vody a vzduchu, globální oteplování atd.

Tajemství «antropo»
Všechny výše uvedené jevy začaly nabírat na důležitosti od té doby, co člověk začal ovlivňovat svět v globálním měřítku, tedy v období, kterému se říká antropocén. To je poměrně nový termín z oblasti geochronologie, který vymyslel ekolog Eugene Stoermer a popularizoval jej atmosférický chemik Paul Crutzen, držitel Nobelovy ceny.

Za začátek antropocénu je nejčastěji považována průmyslová revoluce, konkrétně vynález parního stroje a následné masivní využívání fosilních paliv. Profesor Descola avšak zmiňuje, že začátek antropocénu by mohl být datován spíš rokem 1610. Zjistili to po výzkumu antarktického ledovce Simon Lewis a Mark Maslin: v daném roce bylo pozorováno výrazné snížení koncentrace CO2 v atmosféře – výsledek omezení kacení lesů v Severní a Jižní Americe a pokles počtu evropských obyvatel během epidemií. Následovně se zvětšily zelené plochy a klesla koncentrace CO2.

Bylo by chybně si přesto myslet, že vliv lidstva na planetu je vyloženě negativní: například květinové složení amazonského pralesa se podle profesorových výzkumů výrazně proměnilo k lepšímu během posledního století, a to díky činnosti žijících tam Indiánů. Více jsou ale diskutovány samozřejmě negativní dopady, jako odlesnění nebo zničení půdy intenzivním zemědělstvím v USA, devastace Indiánských zemí v Amazonii nebo kontaminace mořských vod v Japonsku.

Pro obvinění je potřeba mít ale přesnější představu o tom, kdo a jaké změny zapříčiňuje. „Je důležité vědět něco o tom tajemném “antropo” – za katastrofy není zodpovědné celé lidstvo“, – domnívá se profesor Descola. Dodává, že není za tím taky žádná machiavelská síla z vesmíru – můžou za to určité skupiny lidí a má se to řešit především na lokální úrovni, nikoliv jen pomoci mezinárodních debat s politickým a tržním podtextem, jelikož systémový osud Země a kolektivní osud lidstva jsou neoddělitelné.

“Není to totéž: nacházet se v podpalubí nebo na palubě v blízkosti člunu. Musíme vyměnit motor a změnit způsob navigace. Je to úkol vědců – změnit pohled lidstva na to, jak obýváme Zemi, – říká profesor. – Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil katastrofický charakter klimatických změn“.

Další věc, na kterou bychom si v daném kontextu měli dávat pozor, je rozdíl mezi pojmy «antropocén» a «antropizace». Antropizace je vědci chápaná jako běžná koevoluce lidstva a neživé přírody, a tento proces vzájemného vývoje, změn a koexistence začal před mnoha léty, dlouho před začátkem období antropocénu, které je právě charakterizováno procesy typu globálního oteplování a environmentálního znečištění. Takže nejaktuálnější otázkou ted’ není to, jak čelit probíhajícím změnám, ale na jaké prostorové a časové úrovni se fenomény projevují.

O otázkách vlastnictví
Systém antropocénu, jak ho popisuje profesor, má ontologické předpoklady čili spočívá v tom, že lidé se jaksi postavili nad přírodou. «Tento systém byl původně záložen na prohlášení rozdílné povahy mezi lidmi a «nelidmi», – říká profesor. Na otázku posluchačů o tom, jak máme rozumět výrazu «nelidé», odpovídá jednoduše: «Je to všechno, co nejsou lidé, a to včetně klimatické složky, zkratka vše, co nezávisí na činnosti člověka».

«Nepřikládám moc významu otázkám terminologie, jelikož si myslím, že důležité je především pole konceptu, nikoliv konkrétní pojmy», – říká profesor. Ty se můžou časem měnit. «Jsem samozřejmě vědom, že to je velmi deskriptivní pojem», – přiznává.

Pole profesorova konceptu je vybudováno na třech postupech, které hrají roli ve všech vztazích: to, jak si přivlastňujeme prostředí, to, jak přidáváme tomu politický důraz a to, jak se přizpůsobujeme k prostředí.

Vztah mezi ekologickými podmínkami a člověkem nemá žádný behaviorální charakter. Měli bychom si brát příklad z Indiánů a vytvářet si prostředí, nikoliv se snažit ho adaptovat. Podle profesora náš osud nezávisí na nepřátelské interakci mezi Člověkem a Přírodou, ale závisí na miliardě akcí a retro-akcí, které nám pomáhají obývat Zemi. Začali bychom se to učit ve škole, možná bychom byli opatrnější, a nedošlo by ke klimatickému oteplování – velkému omezení životního prostředí, kterému se budeme muset rychle přizpůsobit.
Změna vnímání životního prostředí a přeměna ho ve zboží začala ve středověku v Anglii, a od té doby hodnoty, které jsou nezbytné k životu, jsou brány jako tržní objekty. Patří sem klima, biodiverzita, atmosféra, voda, les, zdraví, pluralita jazyků atd. Nějak jsme zapomněli na to, že žijeme ve sdíleném prostředí, za které je každý zodpovědný.

Problémem ale je, že v současném světě oficiální právo rozhodovat o budoucnu planety mají výhradně lidské bytosti, což potvrzuje i mezinárodní legislativa. Změny začaly probíhat poměrně nedávno: v roce 2014 francouzský parlament změnil definici zvířat jako takových a uznal jejich schopnost cítit. Toto už by mohlo být považováno za počatek změny tradičního přivlastňování.

„Nezbytné ale je, aby co největší počet bytostí přispívajících společenskému životu byl reprezentován, – přesvědčen profesor. –Přiznejme si nakonec, že velké opice mají kognitivní schopnosti! Je ale pravda, že argument rozšíření právní ochrany je pořád dost antropocentrický: hovoříme o opicích, koních, nikdo však nechce, aby práva získal virus chřipky či sardinky. Svobodné společnosti jsou vlastníci svých majetků. Kdybychom do těchto systémů zahrnuli zvířata, nastalo by hodně právních otázek, včetně otázky přenosu moci. Proto statuty a práva by měly získat nikoliv jednotlivé bytosti, ale celé ekosystémy včetně lidí. Hovoříme o politické ekologii, kosmopolitice, která by poskytla přírodě prostředky k uplatnění nějakých práv. Vztahové systémy by měly být základem nového systému hodnot, ve kterém lidé nebudou jen zdrojem práva pro přivlastňování přírody, stanou se z nich zástupci těchto systémů. Změny budou doprovázeny koncepční reformou».

Jinými slovy, existují ovšem způsoby obývat tuto zemi jinak, vyžaduje to jen kolektivní úsilí a zodpovědnost celého společenství a každého jednotlivce.

Support us!

All your donations will be used to pay the magazine’s journalists and to support the ongoing costs of maintaining the site.