Tetování jako životní styl

– Co vás k fotografování přivedlo?

– Fotografuji od patnácti let. V té době existovaly jen analogové fotografie, jinými slovy vše se zachycovalo na pásek nebo film. Poté se film zpracovával v temné komoře a pak následoval tajemný proces fotografického zvětšování. Nikdy jste nevěděli, jaký bude výsledek. Byly to skvělé časy, které se staly neocenitelnou školou života. Proto vás už nic nemůže zaskočit nepřipraveného – jste součástí procesu, na jehož počátku byl jen fotografický film.

– Kdo nebo co vás inspirovalo?

– Vždycky mě inspiroval můj dědeček, který bohužel zemřel. Byl to renesanční člověk, který maloval obrazy, fotografoval, pracoval jako hodinář a vazač knih. Byla to neuvěřitelná umělecká díla; vše bylo vyrobeno z kůže, se zlaceným reliéfem. Byl to zkrátka velmi inspirující člověk. V současné době mě inspiruje život; myslím tím všechno, co mě obklopuje. Často navštěvuji výstavy, surfuji na internetu, prohlížím si díla jiných umělců z celého světa. Například se mi líbí služba Instagram, kde sleduji několik lidí se zajímavým pohledem na život. Existuje hodně různých věcí, stačí se jen dívat kolem sebe, přestat chodit s klapkami na očích a mít otevřenou mysl. Nádherný koncert nebo báječné jídlo vás může inspirovat k vytvoření dobré fotografické práce.

– V dnešní době jsou kvalitní fotoaparáty levné, takže si je může koupit víc lidí a považovat se za profesionály. Jaký je váš názor? Není to známkou devalvace fotografického umění?

– Ano, máte pravdu, dnes si můžete koupit všechno. Já jsem začínal svou kariéru v době, kdy se kvůli nedostatku zboží nedalo sehnat téměř nic, takže pořídit si dobrý fotoaparát nebo objektiv nebylo možné. A když jste narazili na něco dobrého, tak to bylo příliš drahé. Já jsem si například koupil svůj první digitální matrix (takzvaný „back”) za víc než 1 milion korun a jeho rozlišení bylo jen 3,3 megapixelů! V dnešní době má každý fotoaparát, který koupíte za tisíc korun, stejný typ rozlišení. Nemyslím si, že fotografie je nějaký druh umění. Je to jen řemeslo, i když velmi úžasné a kreativní. Pokud neumíte zacházet s tím, co máte v ruce, jak byste mohli být schopni vytvořit něco, co je ve vaší mysli? Toho lze dosáhnout metodou pokus a omyl. Dobrým příkladem je třeba kuchař: existuje mnoho profesionálních kuchařů, ale kolik z nich dokáže připravit steak přesně tak, jak to máte rádi? Vybavení hraje důležitou roli, ale určitě z vás neudělá profíka. Můžete si koupit to nejlepší vybavení, ale k čemu vám bude, když nebudete vědět, co je diagram nebo že můžete fotit proti světlu, co je teplota barev a jediné, co vlastně víte, je které tlačítko zmáčknout. Svůj první Nikon (FM2) jsem si koupil v roce 1991 v New Yorku, když jsem přiletěl do Spojených států fotit Jaromíra Jágra. Do té doby jsem si o vlastním Nikonu mohl jen nechat zdát. Tehdy se tu nedalo sehnat nic jiného než Praktika z Východního Německa. Dneska mám prvotřídní vybavení, a pokud se objeví něco nového, je možné si to pronajmout. Nicméně pořád platí, že je možné mít to nejlepší, mačkat, mačkat a mačkat, a přesto nemít jedinou slušnou fotku.

– Fotíte hodně v divadlech, v pohybu. Fascinuje vás pohyb?

– Divadlo je pro fotografa první liga, většina tzv. profesionálů by během prvního dějství „vyhořela”. Za těchto podmínek jim blesk ani webová aplikace nepomůže. Pracuji v opeře sedm sezón a pohltilo mě to natolik, že jsem udělal skoro 70 (!) exkluzivních fotografií během různých vystoupení. Všechno fotím na film, protože fotky z filmu, i když je 30 let starý, vypadají jako by byly zpracovány včera. Dnes nemohu otevřít soubory s fotografiemi, které jsem udělal v prvních letech digitální fotografie, takže jsou nenávratně ztracené. Už několik let dokumentuji festival nového cirkusu Letní Letná a věřte mi, že není možné zachytit okamžiky, které vážou všechno dohromady, když nebudete sledovat představení až do úplného konce. A abyste zachytili něco, co trvá jen vteřinu, musíte čekat hodiny a hodiny.

– Jakou inspiraci získáváte z tetování?

– To je dlouhý příběh. V roce 2011 jsem si při sportování natrhnul achillovku (badminton). Takže jsem se nějaký čas musel spolehnout na svou rodinu a přátele. Byla to strašná doba, nikomu bych nepřál to zažít – bylo to prostě hrozné. Jedním z těch, kdo mi pomáhal, byl můj přítel Lukáš Černý, který má tetování po celém těle. Fotil jsem ho, když jsem seděl na invalidním vozíku. Když jsem se uzdravil a vrátil do studia, tak mě napadlo nafotit portréty lidí, kteří si „svůj životní příběh píší pod kůži”. Projekt nazvaný Tattoo Names se zrodil po jednom nebo dvou takových snímcích. Už jsme uspořádali tři velmi úspěšné výstavy a několik kampaní pro fanoušky projektu, kterých je jen mezi uživateli Facebooku nějakých 9000. Vydal jsem několik sérií karet a podle mého názoru několika lidem otevřel oči. Tetovaní už nejsou vnímáni jako zločinci. Tattoo Names rodina (takhle říkám lidem, kteří byli pozváni k účasti na projektu) má téměř 150 členů a jejich počet stále roste. Dělal jsem fotky vládních úředníků, studentů, lékařů, sportovců, podnikatelů, protože láska k tetování se neomezuje na žádnou profesi nebo věk. Je to fenomén bez hranic.

– Jaký je váš názor na současnou generaci?

– Je skvělá! Fascinuje mě! Možná jsem měl to štěstí potkávat samé kreativní lidi, kteří překypují energií a využívají příležitosti, které se objevily po roce 1989.

– Kdybyste mohl cestovat v čase a předat sám sobě zprávu, když jste byl mladý, co byste si na základě vašich současných životních zkušeností řekl?

– Víte, asi bych řekl: „Žij každý den tak, jako by to byl poslední den svého života.” A to znamená, že musíte žít život naplno!

Oficiální stránka projektu je http://www.tattoo-names.com/

Photos: František Ortmann

Support us!

All your donations will be used to pay the magazine’s journalists and to support the ongoing costs of maintaining the site.